vše možné =)

Evangelii gaudium - Radost evangelia

21. 10. 2014 23:13
Rubrika: myšlenky

V posledních dnech jsem se dostala ke studování encykliky papeže Františka - Radost evangelia. Je v ní ukryto spousta krásných myšlenek, některé vypíšu níže.

Pokud si to chcete přečíst celé, je to k dispozici u Paulínek:

http://www.paulinky.cz/obchod/detail/Evangelii-gaudium-Radost-evangelia-1

Tož fajné a radostné čtení!




S Ježíšem Kristem se vždycky rodí a obrozuje radost.

Znovu naléhám: Bůh nikdy neochabuje v odpouštění, jsme to my, kdo ochabujeme v žádosti o odpuštění. Ten kdo nás vyzval odpustit „sedmdesát sedmkrát“ (Mt 18,22), nám dává příklad. On odpouští sedmdesát sedmkrát. 

Je to radost prožívaná mezi maličkostmi všedního života jako odpověď na vroucí výzvu Boha našeho Otce: „Synu, máš-li z čeho, dopřávej si… Neupírej si přítomné štěstí“ (Sir 14,11.14). Kolik jen otcovské něhy se zračí za těmito slovy!

Mohu říci, že nejkrásnější a nejvíce spontánní radosti jsem během svého života spatřil mezi chudými lidmi, kteří neměli na čem lpět. 

Dobro se vždycky chce sdílet. Každá autentická zkušenost pravdy a krásy sama sebou expanduje a každý člověk, který prožívá hluboké osvobození, dostává větší vnímavost pro potřeby druhých. Dobro se sdílením ujímá a rozvíjí. Kdo tedy touží žít důstojně a plně, nemá jinou cestu, než uznávat druhého a usilovat o jeho dobro.

Ježíš Kristus může také rozbít nudná schémata, v nichž se Jej snažíme uvěznit a překvapuje nás svojí neustálou, božskou kreativitou.

Všichni mají právo obdržet evangelium. Křesťané mají povinnost hlásat jej, aniž by někoho vylučovali; nikoli jako někdo, kdo ukládá nový závazek, nýbrž jako někdo, kdo sdílí radost, poukazuje na krásný obzor a nabízí lákavou hostinu. 

Radost evangelia je pro všechen lid a nemůže nikoho vylučovat. Anděl oznamuje pastýřům v Betlémě toto: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid. “ (Lk 2,10).

Farnost je společenstvím komunit, svatyní, kam žíznící přicházejí pít, aby mohli dál putovat, a centrem neustálého misijního poslání..

Především je třeba říci, že zvěstování evangelia potřebuje mít odpovídající proporce. Když například nějaký farář mluví během liturgického roku desetkrát o umírněnosti a jen dvakrát či třikrát o lásce či spravedlnosti, vytváří se disproporce, která zatemňuje právě ty ctnosti, které by měly být v kázáních a katechezích nejvíce přítomny. Totéž se děje, když se mluví více o zákonu než o milosti, více o církvi než o Ježíši Kristu, více o papeži než o Slovu Božím.

Častokrát je lepší zpomalit krok, odložit úzkost před pohledem do očí a naslouchat, anebo odmítnout naléhání a doprovázet toho, kdo zůstal na kraji cesty. 

Církev je povolána být vždycky otevřeným domem Otcovým. Jedno z konkrétních znamení této otevřenosti je mít dveře kostelů opravdu otevřené, aby se někdo, kdo chce následovat hnutí Ducha a přiblížit se Bohu, nesetkal s chladem zamčených dveří.

Tak jako přikázání „nezabiješ“ klade jasné meze, aby zajistilo hodnotu lidského života, musíme dnes říci „ne ekonomii vyřazování a nerovnosti“. Tato ekonomie zabíjí. Není možné, aby nevzbuzoval zájem fakt, že stařec nucený žít na ulici zemřel podchlazením, zatímco pokles kurzu na burze ano. Toto je vyřazování. Už nelze tolerovat fakt, že se vyhazuje jídlo, když existují lidé, kteří hladovějí. To je nerovnost. Dnes je všechno vydáno napospas konkurenci a zákonu silnějšího, kde mocný pohlcuje slabšího. V důsledku této situace jsou obrovské masy populace vyřazovány a marginalizovány: jsou bez práce, bez perspektiv, bez východisek. Sama lidská bytost je považována za konzumní zboží, které lze použít a potom zahodit.

Téměř bez povšimnutí ztrácíme schopnost zakoušet soucit tváří v tvář výkřikům bolesti druhých, již nepláčeme nad dramaty druhých, ani nás nezajímá péče o ně, jako by to všechno byla odpovědnost, která je nám cizí a netýká se nás. Kultura blahobytu nás uspává, ale znepokojuje nás, když se na trhu objeví něco, co jsme si dosud nekoupili, zatímco všechny životy ničené nedostatkem možností pokládáme za pouhou podívanou, která nás nikterak nezneklidňuje.

V tomto smyslu vybízím finanční odborníky a vlády různých zemí, aby vzali do úvahy slova starověkého mudrce: „Nedělit se s chudými o vlastní majetek, to je okrádat je a brát jim život. Majetek, který vlastníme, není náš, patří jim.“

Domy a čtvrti se stavějí, spíše aby izolovaly a ochraňovaly, než spojovaly a integrovaly.

Radost evangelia je taková, že ji nic a nikdo nebude nikdy moci odejmout (srov. Jan 16,22). Nešvary našeho světa – a církve – by neměly být omluvou pro redukování našeho nasazení a naší horlivosti. Považujme je za výzvy k růstu.

Řekněme Pánu: „Pane, jsem rozzloben na toho či onu. Prosím tě za něho a za ni“. Modlit se za člověka, na kterého se hněváme, je opravdovým krokem k lásce a je to úkon evangelizace. Učiňme to dnes!

Pokaždé, když se snažíme chápat nynější realitu a znamení časů, patří se vyslechnout mladé i staré lidi. Obojí jsou nadějí národů. Staří nesou paměť a moudrost zkušenosti, která vede k tomu, aby nebyly hloupě opakovány stejné chyby z minulosti. Mladí lidé nás volají k probouzení a růstu naděje, protože v sobě nosí nové tendence lidstva a otevírají nás budoucnosti, abychom nezůstali připoutáni k nostalgii po strukturách a zvyklostech, které v nynějším světě už nejsou nositelkami života.

Výzvy existují proto, aby se překonávaly. Buďme realisty, ale neztrácejme veselost, smělost a odevzdanost plnou naděje! Nenechme si ukrást misionářskou sílu!

Spása, kterou nám Bůh nabízí, je dílem Jeho milosrdenství. Neexistuje žádný lidský čin, byť by mohl být jakkoli dobrý, kterým bychom si zasloužili tak obrovský dar. Bůh nás čirou milostí přitahuje, aby nás sjednotil se Sebou. On sesílá svého Ducha do našich srdcí, aby z nás učinil Své děti, proměnil nás a dal nám schopnost odpovědět svým životem na Jeho lásku.

Být církví znamená být lidem Božím ve shodě s velkým plánem lásky Otcovy. To znamená být kvasem Božím v lidstvu. Znamená to zvěstovat a přinášet Boží spásu do tohoto světa, který často bloudí, potřebuje odpovědi, jež povzbuzují, dávají naději a novou sílu na cestu. Církev musí být místem zdarma rozdávaného milosrdenství, kde všichni budou moci pocítit, že jsou přijati, milováni, že je jim odpuštěno a dodáváno odvahy žít dobrým životem evangelia.

Dialog je mnohem víc než sdělení pravdy. Uskutečňuje se pro potěšení z rozmluvy a kvůli konkrétnímu dobru, které sdílí ti, kteří se mají rádi, prostřednictvím slov. Je to dobro, které nespočívá ve věcech, nýbrž v samotných lidech, kteří se v dialogu vzájemně odevzdávají.

Zvěstovat Krista znamená ukazovat, že věřit v Něj a následovat Jej, není jenom něco pravého a správného, ale také krásného, schopného dát životu nový lesk a hlubokou radost i uprostřed zkoušek.

Studium Písma svatého musí být branou otevřenou všem věřícím. Evangelizace vyžaduje familiárnost s Božím Slovem a to si žádá, aby diecéze, farnosti a všechna katolická sdružení nabízely seriózní a trvalé Studium Bible a prosazovaly rovněž osobní i komunitní duchovní četbu.

Evangelizovat znamená zpřítomňovat ve světě Boží království.

Nejhorší diskriminací, kterou trpí chudí, je nedostatek duchovní pozornosti. Nezměrná většina chudých se vyznačuje zvláštní otevřeností víře. Potřebují Boha a nemůžeme jim nenabízet Jeho přátelství, Jeho požehnání, Jeho Slovo, slavení svátostí a cestu růstu a zrání ve víře.

Je nezbytné věnovat pozornost a být nablízku novým formám chudoby a slabosti, ve kterých jsme povoláni rozpoznávat trpícího Krista, i když nám to zdánlivě nepřináší hmatatelné a bezprostřední výhody: bezdomovcům, narkomanům, utečencům, domorodým národům, starým a stále více opuštěným lidem, apod. Jak krásná jsou města, která i ve svém architektonickém plánu mají prostory, které spojují, umožňují navazovat vztahy a usnadňovat uznání druhých!

Víra nemá strach z rozumu; naopak, hledá jej a důvěřuje mu, protože „jak světlo rozumu, tak světlo víry mají původ v Bohu“,nemohou si protiřečit.

Musíme si neustále připomínat, že jsme poutníci a putujeme společně. Za tímto účelem je třeba svěřit srdce druhovi na cestě bez podezírání a hledět především na to, co hledáme: pokoj ve tváři jediného Boha.

Pokud nezakoušíme intenzivní touhu po sdílení, potřebujeme se zastavit v modlitbě a prosit Jej, aby nás opět nadchnul.

Chceme-li opravdově hlásat evangelium, musí nás duchovně těšit, že zůstáváme nablízku životu lidí, a to až do té míry, že se to stane zdrojem svrchované radosti.

Jeho vzkříšení není minulá událost; obsahuje životní sílu, která prostoupila svět. Tam kde se vše zdá mrtvé, se odevšad vracejí a ukazují zárodky vzkříšení.

U paty kříže v hodině nového stvoření nás Kristus vede k Marii. Vede nás k Ní, protože nechce, abychom putovali bez matky, a lid v oné mateřské postavě chápe veškerá tajemství evangelia. Pán nechce, aby Jeho církvi chyběla ženská ikona.

Zobrazeno 1065×

Komentáře

LiduškaŠ

Exhortaci jsem též četla. Je to úžasné povzbuzení ve víře. všem doporučuju.

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio